Román

I
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let.
Až jeden krásný den-pryč s pivem limonádou
a lustry v kavárnách, jež září jako květ,
a jde se pod lipami bloudit promenádou.
Za letních večerů tě zmámí vůně lip,
vzduch mnohdy způsobí, že přivřeš náhle víčka.
Co zvuků ve vzduchu - však město voní líp -
má vůni drahých vín a piva, jež tě hýčká.

II
Vtom člověk uvidí mráček, jenž uplyne,
a kousek blankytu, jejž větev zaclonila,
a stíhá jitřenku, která se rozplyne,
malinkou jitřenku, jež tiše zazvonila.
Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk!
Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě,
člověk je poblouzněn a cítí polibek
jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě.

III
A srdce robinzonáduje v románech,
když v svitu lucerny, jež ozařuje chodce,
jde slečna, stydlivě - a zatajujíc dech
pod stínem epolety na límečku otce.
A ježto se jí zdáš být hodně naivní,
jdouc, cupe střevíčky a odvrací se přísně,
chtěl bys ses dovědět vše, co se tají v ní.
A tu hned umlkají na vašich rtech písně.

IV
Jste zamilován až do srpna. Těch hrůz!
Jste zamilováni. Váš sonet je jí k smíchu.
Přátelé smějí se, prý máte špatný vkus.
- Až jednou v dopise vám vrazí k srdci dýku.
V ten den se vracíte zas k lustrům jako květ,
zas rádi pijete pivo a limonádu...
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let
a lípy zaplaví svou vůní promenádu.

J.A.R.